Levantský tolar Chlouba každé Habešanky
Stačí zběžně prolistovat cestopisy o Etiopii z poloviny minulého století, abychom si uvědomili, čím se pyšní Habešanky na fotografiích z center měst, na tržištích, při rodinných ceremoniích či u vaření.
Stačí zběžně prolistovat cestopisy o Etiopii z poloviny minulého století, abychom si uvědomili, čím se pyšní Habešanky na fotografiích z center měst, na tržištích, při rodinných ceremoniích či u vaření, a s čím se u většiny obyvatelek měst setkáváme dosud. Většina z nich má kolem hrdla, na zdobné šňůrce či vkomponované do masivního šperku alespoň jeden levantský tolar s portrétem Marie Terezie. To, co je pro nás zajímavou historickou kuriozitou, je pro ně součástí historie etiopského císařství, projevem tradičního přístupu ke zpracování a držbě stříbra a v neposlední řadě projevem sounáležitosti k vlastní rodině a její víře v ochrannou moc šperku.
Samotná obliba této mince, poprvé ražené v roce 1780, a určené pro Arábii a severovýchodní Afriku, souvisí s dvěma jejími charakteristickými znaky, které se v daném geografickém prostředí nesmírně cení. V první řadě je to velikost, dobrá ražba a ryzost, k nimž přistupuje i skutečnost, že mince má nápis na hraně a nedá se šidit okrájením, a tím druhým znakem je fenomén portrétu, který má v daném prostředí neobvyklou vypovídací hodnotu. Zobrazuje totiž profil panovnice s dobře vyvinutou hrudí, což v arabské společnosti vedlo k láskyplnému označení této mince jako „tučná paní“ a obchodníci jí začali dávat přednost před mincemi vlastních vladařů, a také byla srozumitelná všem etnikům na severovýchodě Afriky, pro které byl portrét panovnice symbolem dobře živené a plodné matky. Mimořádný efekt měla tato symbolika v chudé Etiopii, kde se jednak cenil titul panovníka – císaře, dále zpracování stříbra a v neposlední řadě i postavení matky – rodičky.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 6/2013
Osvobozené Československo
Oběh platidel po druhé světové válce
Stará národohospodářská poučka praví, že přes měnu lze nejsnadněji a nejúčinněji vysávat porobenou zemi a Československo je toho zdárným příkladem. Otázkou obnovení poškozeného hospodářství se s blížícím koncem války stále intenzivněji zabývala exilová vláda v Londýně pod vedením Dr. Edvarda Beneše. Potíže, se kterými se tehdejší vedení muselo potýkat, však vychází už z předmnichovského vývoje.
Od Mnichova k Protektorátu
Po nástupu nacistů k moci a jejich narůstající agresi vůči okolním zemím se československé úřady od poloviny třicátých let začaly zabývat otázkou válečně-hospodářských příprav pro případ ozbrojeného konfliktu. V rámci nich rostly investice do armády na modernizaci výzbroje, školení mužstva či budování rozsáhlého systému pohraničních pevností. Prostředky se dílem hradily z řádných státních příjmů a částečně čerpáním půjček lombardováním státních cenných papírů (půjčka obrany státu, pokladniční poukázky). V roce 1938 se stát rozhodl splatit svůj státovkový dluh vůči centrální bance a současně financovat válečné výdaje tiskem nekrytého oběživa, díky čemuž byly stávající bankovky po 50 a 100 Kč prohlášeny za státovky. Jejich převzetím stát získal více než 3,7 mld. Kč, z nichž 2 miliardy použil na úhradu státovkového dluhu a jednu miliardu na splacení dluhu u Národní banky. Zbytek byl určen na krytí dalších závazků a případné budoucí mobilizační výdaje.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2015.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU