Svatováclavské dukáty Pražské mincovny
Pojem svatováclavský dukát přežil v obecném povědomí staletí a zapomenutí mu rozhodně nehrozí ani v moderním věku.
Zásluhu na tom má i Pražská mincovna, která razí kolekci pamětních medailonů inspirovaných právě svatováclavskými dukáty. Poslední z nich, desetidukát, měl premiéru na letošním veletrhu Collecta ve Slovinsku.
Zvyk vyobrazovat patrona českých zemí svatého Václava na mincích započal už za vlády přemyslovského knížete Jaromíra ve 12. století a nekončí ani v současnosti.
Tradici prvorepublikových svatováclavských dukátů, které byly obchodními mincemi mladé Československé republiky, připomíná také kolekce pamětních dukátových medailí z Pražské mincovny. Ta obsahuje čtyři dukátové nominály, pro něž předlohy vypracoval přední český výtvarník Vladimír Oppl.
Nejmenší se měl stát českou korunovou mincí
První z řady a zároveň nejmenší je dukát, jehož lícní strana pochází už z roku 1993. Původně byl totiž určen pro českou oběžnou korunovou minci. „Líc zobrazuje profil svatého Václava v přilbici, oproti návrhu z roku 1993 je nově doplněn o dvojité písmeno W," upřesnil autor výtvarného návrhu Vladimír Oppl. Ražba má hmotnost 3,45 gramu.
Stejný motiv nese i lícní strana většího dvoudukátu, který váží necelých sedm gramů.
Vyobrazení svatého Václava s praporcem se svatováclavskou orlicí je zase společné pro další dva dukáty z kolekce. „V pravé ruce má Václav křížek, který nosil na řetízku. Za ním je stylizovaná svatozář spolu s křížem, symbolem křesťanství,“ popsal avers Vladimír Oppl.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 4/2013
Úvod do grošového období (7) Technologie výroby mince a numismatická terminologie
Pro období vrcholného středověku lze mincovní výrobu shrnout takto: Drahý kov byl po příchodu do mincovny dále zpracováván dočišťováním od zbytkových příměsí z hutní výroby.
Následovalo legování, zpravidla přídavkem mědi, pro získání mincovní slitiny o zákonem předepsané ryzosti.
Takto získaná slitina byla odlévaná do tzv. barchanu – zvláštní plátěné formy smáčené vodou. Po následujícím nutném žíhání byl odlitek – tzv. cán, roztepán do podoby pásku (plechu), z něhož mincíři vystřihovali již konkrétní polotovar pro ražbu – nejčastěji kruhový, ale např. i čtverhranného tvaru (mince s tzv. čtyřrázem).
Takto získaný polotovar, nazývaný dobovou terminologií střížkem, byl podroben dalším technologickým operacím, klopování a kvečování, jejichž účelem bylo otupení otřepů po obvodu a vyrovnání stříháním pokrouceného střížku. Po následném žíhání byla ještě zařazena operace bělení, kdy byly výrobní polotovary zbavovány okují vzniklých během žíhání, očištěny od nežádoucích nečistot a chemickou cestou byla vytvořena tenká povrchová vrstva jakostnějšího kovu.
Završením náročného technologického procesu výroby mince byla ražba. Dříve než k ní mohli přistoupit, bylo nutné, aby zvláštní, často nezávislá dílna zhotovila mincovní razidla.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2011
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
