Holandská Grand Prix za medailérskou tvorbuHolandská Grand Prix za medailérskou tvorbu
Dne 11. února 2012 byla v Teylers Museu v holandském Haarlemu udělena nová
cena za současnou medailérskou tvorbu, která je díky své výši 10 000 eur největším
mezinárodním oceněním v tomto oboru.
Iniciativa pro vznik této ceny vzešla
od numismatika Jaap van der Veena, po němž je tato cena také pojmenována –
její oficiální název zní: Cena Jaap van der Veen a Teylerova muzea za současnou
medailérskou tvorbu. Historicky prvním medailérem poctěným touto cenou se stal
český umělec Otakar Dušek (1974). Ocenění si vysloužil za svou pamětní stříbrnou
medaili Kursk-1943. Součástí ocenění je kromě finanční odměny i vydání katalogu
a uspořádání výstavy – ta je k vidění do 9. září 2012 v Teylers Museu (obr. 1).
Zahájení
Zatímco pozvaní hosté přicházeli po úvodní recepci do slavnostního sálu, kde měl proběhnout ceremoniál předání ceny, věnoval oceněný medailér panu Jaap van der Veenovi soukromou prohlídku vystavených medailí v prostorách galerie muzea. Oba pánové využili služeb vynikající tlumočnice slečny Beatrijs Irving, která se s bravurou sobě vlastní pohybovala mezi češtinou a holandštinou a její pomoc tak byla neocenitelná (obr. 2).
Slavnostní ceremoniál sobotního odpoledne zahájila ředitelka Teylers Musea, paní Marjan Scharloo gratulací Jaap van der Veenovi k jeho 65. narozeninám. Zároveň mu předala věcný dar – geodu a katalog výstavy Hulde, která v muzeu právě probíhala. Následně paní Scharloo přítomným přiblížila historii a poslání muzea. Zejména se zmínila o kolekci čítající 1500 kusů medailí, jejichž prvním sběratelem byl sám zakladatel muzea Pieter Teyler. Poté byla přítomným přiblížena geneze nové velké ceny za současnou medailérskou tvorbu.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2012
Edvard Beneš Poznámky k fenoménu oficiálního portrétu
Termín oficiální portrét dnes vzbuzuje buď nezájem nebo rovnou odpor.
Umělci na něj obvykle reagují smíchem, rozpaky, nebo bryskním odmítnutím. Pokud nechceme docházet k závěrům pomocí nějaké té rychlé a snadné cesty, pak bude užitečné napřed stručně rekapitulovat.
Oficiální portrét sice není starý jako umění samo, na jeskynních malbách ho neuvidíme, ale i tak jde o výtvarnou disciplinu s úctyhodným stářím. Ve stylizované formě ho najdeme v dílech velkých kulturách Mezopotámie a Egypta, v realistické podobě pak v pozdním antickém Římu. Odtud už pokračuje víceméně souvislá linie až do dneška.
Na zpodobeních faraónů a císařů pracovali tehdejší umělci podle podmínek, které se dodnes v zásadě nezměnily. Model si měl být podobný, ale to nebylo hlavní a jediné kritérium úspěchu. Přílišný realizmus mohl být naopak na škodu, jestliže výsledek evokoval u diváka jiné pocity než obdiv, úctu, případně i posvátnou hrůzu. Pravda, výjimky byli už tehdy. Faraón Achnaton údajně u svých portrétistů trval na realizmu a jeho portréty proto mají individuální, disharmonické rysy. Jinak ale naprostá většina panovníků trvala na takovém portrétu, který by upevňoval jejich autoritu u poddaných a tomu bylo vše podřízeno. Panovnický portrét, na kterém bychom zaznamenali lidské slabosti jeho modelu, to je protimluv.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
