Úvod do grošového období (9) Čištění, patinování a konzervace mincí
Součástí vědomostí sběratele mincí grošového období by měla rozhodně i znalost, jak se o mince starat, aby neztratily svou autentičnost, nebo abychom je neopatrným zacházením neponičili.
Ke každému materiálu se kvůli jeho fyzikálním a chemickým vlastnostem musíme chovat jinak. Následující řádky popisují podrobně jak na to.
Zlato
Zlato těžko oxiduje, a protože většina zlatých mincí byla vyražena z kvalitního a téměř čistého kovu, odolávají úspěšně chemickým vlivům jak půdy či vody (a to i mořské), tak i vlivům atmosférickým. Přec ale existuje jedna nepříjemná povrchová vada čas od času se vyskytující na zlatých ražbách. Bývá označována jako tzv. červená rez. Průvodním jevem výskytu této rzi je přepálení zlata – jeho vystavení vysoké teplotě (například při požárech). Hlavní příčinou tohoto jevu je přítomnost mědi v mincovní slitině takto postižených mincí. Protože měď za vysokých teplot snáze oxiduje, stačí i její nepatrné množství, ve kterém přichází v kovu zlatých ražeb, aby přešla do podoby nižšího kysličníku mědi – kysličníku měďného (Cu2O). Ten pak nepříjemně přikrášlí povrch mincí červenými skvrnkami.
Kysličník měďný je značně stálý, a proto je i jeho odstranění z povrchu zlatých mincí problematické. Nejvhodnější bývá odstranit skvrny roztokem manganistanu draselného (KMnO4), okyseleným kyselinou sírovou, opatrným nanášením skleněnou tyčinkou na postižená místa. Jindy se zase užívá k vyčištění spáleného zlata kyseliny solné, nebo boraxu (tetraboritan sodný).
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2012
Heraldika na mincích a medailích (5)
Pro čest a slávu rodu
16. století bývá někdy s nadsázkou vykládáno jako zlatá doba české, moravské a slezské šlechty. Panovníci z rodu Habsburků (zejména ten první z nich) se snažili prosadit absolutistický model vlády. Domácí šlechta Českého království si však svůj díl moci vzít nedala. Její sebevědomí nám dodnes připomínají erby na rodových ražbách.
Na chodbě znojemského hradu, kde byl slyšet těžký dech umírajícího císaře Zikmunda, se radila skupinka jeho dvořanů. Mluvili o jednom z jejich privilegovaného kroužku, kter ý pochopitelně právě nebyl přítomen: „Ten Kašpar Šlik přece musí padnout, až císař zemře. Vždyť jenom Zikmundova vůle udělala z chebského měšťana hraběte a říšského kancléře. Ostatně některá privilegia psaná v jeho prospěch císař vůbec neviděl.“ „Nevím, nevím,“ zapochyboval jiný z intrikánů, „Šlik je příliš obratný, má peníze, konexe a moc. Vždyť mu už patří panství v Itálii, Horních Uhrách, v Čechách i v Říši. Mám strach, že se Šliků už nezbavíme.“
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2015.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
