POSLEDNÍ ZMĚNA NA HABSBURSKÉM TRŮNU Sté výročí (1916-2016)
Před sto lety, v roce 1916, se ujal vlády poslední rakouský císař z rodu habsbursko-lotrinského – arcivévoda rakouský Karel,1 jako rakouský císař toho jména první, jako uherský král v posloupnosti habsburských panovníků čtvrtý.
Jeho manželkou byla Zita Bourbonsko-Parmská,2 dcera sesazeného parmského vévody Roberta I. a portugalské infantky Marie Anny Portugalské.
Polovina druhého desetiletí 20. století přinesla události, které nesmazatelně ovlivnily nejen osudy habsburské monarchie tedy Rakouska-Uherska, ale které zasáhly téměř celý svět a mj. vyústily v jeden z nejhorších konfliktů v dějinách lidstva – v první světovou válku.3 První událostí, kterou je nutné zmínit, je atentát na arcivévodu rakouského Františka Ferdinanda d’Este,4 následníka rakousko-uherského trůnu a synovce císaře a krále Františka Josefa I. Atentát připravila skupina srbských nacionalistů z organizace zvané Černá ruka. Dne 28. června 1914 během vojenské přehlídky v Sarajevu (hlavní město Bosny a Hercegoviny) byla kolona vozů s arcivévodou napadena skupinou šesti atentátníků, ale bombový útok se nezdařil. Když už se zdálo, že atentát skončil a nebyl úspěšný, zaútočil na jiném místě na vůz následníka trůnu Gavrilo Princip, který byl členem hnutí Mladá Bosna.5 Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii zavraždil sedmi výstřely z pistole.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 1/2017.
Heraldika na mincích a medailích (2) Středověk – krása střídmosti a sdělnosti
Pro heraldiku bylo celé 14. a částečně i 15. století zlatým věkem.
Erby byly vytvářeny a užívány s respektem a přirozeným vkusem. Tomu také odpovídala péče věnovaná jejich provedení. Obsah i forma byly v rovnováze. To všechno platilo také pro mincovní obrazy. Jejich umělecká úroveň snese bez potíží srovnání se znaky na gotické architektuře, v knižní i na nástěnné malbě, na tapiseriích i na dílech uměleckého řemesla.
Jednoho zimního dne roku 1300 přijal král Václav II. na pražském hradě svého kancléře Petra z Aspeltu provázeného třemi cizinci. Kancléř, jinak také basilejský arcibiskup a vynikající diplomat, byl pro krále Václava, předposledního Přemyslovce na českém trůnu, nenahraditelným rádcem. Také toho dne přicházel v závažné věci. Na řadě byla mincovní reforma, kterou kancléř pomáhal připravovat. Král věřil, že Rinieri, Appardi a Cino, tři odborníci z Florencie, které Petr z Aspeltu angažoval, odevzdají dobrou práci. A nezklamal se. Ještě v červnu téhož roku byla zaražena jeho „věčná mince“ pražský groš.
Nové platidlo sice nebylo věčné, razilo se však takřka 250 let a jeho význam byl už na počátku mimořádný. Pražský groš se stal jedním ze symbolů politické a ekonomické síly Českého království ve 14. století. Tomu odpovídala i výtvarná podoba mince. Šťastně se v ní snoubily umělecké vlivy italské a francouzské, tedy ne už jen německé, jako v minulém století. Razidla byla prací italských mistrů a inspirací byl francouzský groš z Tours.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 5/2014.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU