r. 2007 100. výročí narození Jarmily Novotné

Pamětní stříbrná mince v hodnotě 200 Kč 
Autor - Vojtěch Dostál, DiS

- Další informace k této minci naleznete zde

Dnem 5. září 2007 vydává Česká národní banka do oběhu pamětní stříbrnou dvousetkorunu ke 100. výročí narození Jarmily Novotné. Dvousetkoruna je ražena ze slitiny obsahující 900 dílů stříbra a 100 dílů mědi a vydává se ve dvojím provedení, v běžném a špičkovém (proof), které se liší povrchovou úpravou a provedením hrany. U mincí špičkové kvality je pole mince vysoce leštěné a reliéf je matován, hrana je hladká s vlysem „ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA * Ag 0.900 * 13 g *“. Mince běžné kvality mají hranu vroubkovanou. Průměr mince je 31 mm, hmotnost 13 g a síla je 2,2 mm. Stejně jako u každé ražby mincí jsou i u těchto mincí povoleny odchylky v průměru 0,1 mm a v síle 0,15 mm. V hmotnosti je povolena odchylka nahoru 0,26 g a v obsahu stříbra odchylka nahoru 1%.

Na lícní straně dvousetkoruny jsou ozdobným písmem vypsány názvy hudebních děl, v nichž Jarmila Novotná účinkovala. Při celém okraji dvousetkoruny je název státu „ČESKÁ REPUBLIKA“. Označení nominální hodnoty se zkratkou peněžní jednotky „200 Kč“ je při pravém okraji dvousetkoruny. Značka mincovny, která dvousetkorunu razila, je umístěna při levém spodním okraji dvousetkoruny, mezi prvním a druhým slovem názvu státu. Na rubu dvousetkoruny je portrét Jarmily Novotné. Při levém a spodním okraji dvousetkoruny je neuzavřený opis „JARMILA NOVOTNÁ“. Při pravém okraji dvousetkoruny jsou data „1907 – 2007“, která částečně zasahují do portrétu. Autorem návrhu dvousetkoruny je Vojtěch Dostál, DiS, jehož iniciála, obrácené písmeno „D“, je umístěna při pravém okraji dvousetkoruny vedle ozdobné spony do vlasů.



 

Jarmila Novotná

Život Jarmily Novotné byl plný uměleckých úspěchů, vystupovala v nejslavnějších operních budovách, jako je milánská La Scala či Metropolitní opera v New Yorku, ale její osobní život byl hluboce poznamenán dvojí nucenou emigrací. Umělecké nadání patrně zdědila po rodičích - matka ji vedla k hudbě, otec pro změnu k výtvarnému umění a sám byl amatérským zpěvákem. Svůj první pěvecký úspěch zaznamenala již v sedmi letech na dětské besídce v Praze. Jelikož nemohla být pro své mládí přijata na konzervatoř, studovala nejprve na dívčí škole Minerva a zároveň se objevovala v menších rolích ve vinohradském Sokolu, kde ji objevila herečka Zdeňka Baldová. Ta přemluvila Novotné rodiče, aby se jejich dcera věnovala plně zpěvu a dala mu přednost před činoherní kariérou. Několik měsíců byla žačkou Emy Destinnové, která jí jako stálého učitele doporučila Hilberta Vávru. Svůj operní debut si prožila v červnu 1925, kdy vystoupila na jevišti Národního divadla v úloze Mařenky ve Smetanově Prodané nevěstě. Na herectví však nezanevřela a téhož roku natočila svůj první celovečerní film Vyznavači slunce režiséra Václava Binovce. Následujícího roku se stala stálou členkou souboru Národního divadla, avšak jejím snem bylo studovat v Itálii. Ten se jí splnil roku 1927, kdy nastoupila na studia v Miláně.

První mimořádný úspěch na italské půdě zaznamenala roku 1928, kdy ve veronské Aréně zpívala Gildu ve Verdiho Rigolettu. Od roku 1929 byla v angažmá v Berlíně, kde předvedla mimořádné výkony mimo jiné jako Cherubín z Figarovy svatby, Čo-Čo-San z Pucciniho Madamme Butterfly či Violetta ve Verdiho Traviatě. Již během berlínského angažmá pocítila poprvé sílící nacionalistické tendence tehdejšího Německa - berlínský tisk označil za nepřípustné, aby v Praze zpívala v Beethovenově Deváté symfonii česky a další skandál vznikl díky jejímu českému provedení schubertových a straussových písní v Brně. S nástupem fašismu roku 1933 jí bylo znemožněno pokračovat v kariéře v Berlíně a své další působiště našla ve Vídni, kde se stala do té doby nejmladší umělkyní, která byla jmenována Komorní pěvkyní. Zde předvedla další úspěšné role jako Mimi v Pucciniho Bohémě nebo Hraběnka z Figarovy svatby a vlídnější atmosféra vídeňské opery jí nebránila ani ve vystoupeních v Československu.

Roku 1939 odcestovala do New Yorku, aby předvedla Violettu a Alice na Světové výstavě v New Yorku za řízení Artura Toscaniniho. Její loď dorazila k americkým břehům přesně 15. března 1939, v den, kdy nacistická vojska obsadila Československo...A Jarmila Novotná byla poprvé donucena k emigraci. V New Yorku nakonec strávila dalších šestnáct sezón, kdy byla v angažmá v proslulé Metropolitní opeře. Do vlasti se sice vrátila hned po válce roku 1946, avšak naděje na setrvání v rodné vlasti vydržela jen do komunistického puče roku 1948, kdy byla opět donucena k emigraci. Své angažmá v Metropolitní opeře ukončila roku 1956, nikoliv z uměleckých důvodů, avšak aby se mohla lépe věnovat péči o nemocného manžela. Po jeho uzdravení se na čas přestěhovali do Vídně, kde vystoupila v činohře a do vlasti se vrátila po dlouhých letech až v roce 1972. Po smrti manžela se vrátila zpátky do Ameriky, kde působila jako hlasová poradkyně Metropolitní opery a členka porot pěveckých soutěží.

Ani během bohaté pěvecké kariéry nezapomínala na oblast herectví a za svůj život natočila několik celovečerních filmů, které vznikaly po celé Evropě i v Hollywoodu. V Československu natočila v třicátých letech Skřivánčí píseň režiséra Svatopluka Innemana, v Německu filmy Požár v opeře od Carla Fröhlicha, žebravý student Viktor Jansona, Prodaná nevěsta Max Ophülse a Noc velké lásky v režii Gezy von Bolvary. V Rakousku vznikl Lamačův film Frasquita a film Kozák a slavík Phiela Jutziho, ve Francii Poslední valčík Leo Mittlera. Po válce natočila švýcarsko – americký film Poznamenaní režiséra Freda Zinnemana a jejím posledním filmem se stal roku 1950 Velký Caruso, kterého režíroval Richard Thorpe.

Jméno Jarmily Novotné zůstávalo ve vlasti po dlouhou dobu prakticky zakázané. Až po roce 1989 byla veřejně oceněna za svůj nesmazatelný přínos české a světové opeře a obdržela Řád Tomáše Garrigua Masaryka, čestné občanství rodné Prahy a Lázní Toušně, kde se léčila, a dále čestné členství Státní opery Praha. Roku 1991 směla také konečně vyjít její memoárová kniha Byla jsem šťastná. Jarmila Novotná zemřela v New Yorku 9. února 1994.

S podobou Jarmily Novotné se můžeme setkat také na československých bankovkách – byla modelem pro postavu symbolizující Republiku zobrazenou na stokoruně z roku 1931 od Maxe Švabinského.



Prameny textu:
Emanuel Kopecký, Pěvci Národního divadla, Panton, 1983
Jan Králík  -  Hlas a život, na jaké se nezapomíná, Harmonie 2004/03